James Dashner; The Maze Runner

První článek, lidičkové. Teda, proper one. x

The Maze Runner [#1]

James Dashner, EN, paperback, 371 pages \ goodreads

The Scorch Trials [#2]

James Dashner, EN, paperback, 359 pages \ goodreads

The Death Cure [#3]

James Dashner, EN, paperback, 329 pages \ goodreads

“If you ain't scared, you ain't human.”

Kdybych měla vyjádřit celou sérii The Maze Runner dvěma slovy? Nesplněná očekávání. Dobře, to je možná až moc tvrdé. Pravdou avšak je, že jsem prostě čekala něco víc. Ale tak to asi většinou bývá; když očekáváte hodně, zklame vás to - a tím myslím nejenom knihy.

Když nad tím tak přemýšlím, je celkem zvláštní, jak jsem schopná téměř každou knižní sérii přirovnat k nějaké jiné. Jako například u TMR, připomíná mi to The Juliette Chronicles, které se taky s každím dalším dílem zlepšovaly, i když musím dodat, že TMR je o něco horší obecně. Tohle to dělá taky naprostým opakem The Hunger Games, jejichž kvalita postupně klesala.

“You get lazy, you get sad. Start givin' up. Plain and simple.”

První díl byl pro mě docela velkým zklamáním. I když, při zpětném přemýšlení \ existuje vůbec nějaká taková fráze? \ to nebylo tak špatné. Jenže... Tomu stylu psaní něco chybí. Obrovský plus, který jsem objevila, je to, jak Dashner popisuje akce - to je nedocenitelný. Na druhou stranu tomu chybí přesně ta jedna věc, která byla třeba u The Juliette Chronicles tolik výjimečná, a to je vývoj postav - again, nevím, jestli bych to takhle přesně měla přeložit do češtiny, v angličtině je to zkrátka character development. 

V celé sérii, i když to bych Dashnerovi možná křivdila; lehce opravdu jenom lehce se v průběhu zlepšoval, prostě chybí způsob, jakým by čtenáři mohli přilnout k postavám. Já přece ani pořádně nevím, jak mají vypadat! Nějak jsem si je samozřejmě představovala v hlavě, ale žádné popisy v té knize nebyly. Je to celé tak zvláštně napsané; v třetí osobě ale jakoby z pohledu Thomase, hlavního hrdiny. 

“I don't think there is a right or wrong anymore. Only horrible and not-quite-so-horrible.”

Takže to je asi to hlavní mínus - prostě jsem nic necítila vůči jakékoli postavě. Nevím, jestli jste to už někdy zažili, já možná ano ale nikdy jsem si to tak silně neuvědomovala. Na druhou stranu, co se týče prvního dílu, byl tam skvělý nápad s celým tím the Maze. 

Druhý díl, The Scorch Trials, mi hlavní dějovou linií celkem připomínal The Testing, ale to nepochopíte, pokud jste ty knihy nečetli. Tam už jsem z toho měla lepší pocit, přesto... to prostě nebylo ono. Něco mi tam chybělo.

“Sometimes they do things to make me do the opposite of what 

they think I think they think I am going to do.”

Až konečně třetí díl, ten mě zaujal, ne natolik abych mu na goodreads dala pět hvězdiček, pořád jsem u něj nebrečela \ a že důvody by se našly \. Ale ano, byl asi nejlepší z celé série, nejvíc mi sedl. Přesto... V prvním díle vám dá autor spoustu podnětů k otázkám, v tom druhém leda tak další otázky přidá a v The Death Cure, kde očekáváte nějaké kloudné rozuzlení, odpoví tak na třetinu všech otázek. Prostě nedokážu přijít na to, jestli to byl účel nebo ne, každopádně mně se to moc nelíbilo.

Je to taková další dystopie, se zajímavou zápletkou, která je ale někdy až moc protahována nebo zkracována. Postavy tam jsou důležité, přesto o nich moc nevíte. Je tam pár silných momentů - a to pár doslova, vybavují se mi celkem dva, whatever - ale jinak no big feels. Přesto, i přes všechny tyhle negativa, je na tom něco, co vás donutí nad tím přemýšlet, i poté co to dočtete.

Overall, jediné, o co vás tady můžu poprosit, je, abyste tomu dali šanci. Neříkám, že se vám to bude líbit, na druhou stranu se vám to taky může zamlouvat o hodně víc, protože tam neuvidíte ty logic gaps a obecně nebudete tak kritičtí. 

“Kill me. If you’ve ever been my friend, kill me.”